Český název:
- koniklec čínský, kořen
Farmakologický název:
- Radix pulsatillae
Český překlad:
- Bělohlavý stařec (na plodech má bílé chloupky)
Popis:
- Koniklec (Pulsatilla) je vytrvalá nízká až středně vysoká trsnatá rostlina s převážně ochlupenými listy i lodyhami řazená do čeledi pryskyřníkovitých. Má fialové nebo purpurové květy se šesti podlouhle vejčitými okvětními lístky. Všechny druhy koniklece jsou v syrové podobě jedovaté i při dotyku dráždí pokožku a vyvolávají záněty. Sušením se jeho vlastnosti mění a v této podobě je účinnou léčivkou. Řadí se mezi 50 nejčastěji používaných bylin v čínské fytoterapii. Je silně hořké chuti.
Doba sběru:
- Kořen koniklece se vykopává na jaře a na podzim, čistí se a suší na slunci.
Účinky z pohledu moderní medicíny:
- malárie
- hemeroidy
- průjmy
- hnisavé záněty kůže a plísně
- Alzheimer
Legenda o Bai Tou Weng
Jednoho dne postihly mladého muže bolesti břicha. Tak moc ho to bolelo, že se z toho opotil po celém těle. Vydal se proto za lékařem s rukama držícíma se za břicho. Bohužel, když došel k doktorovi, ten byl zrovna na obchůzkách u jiných pacientů. A tak se mladý muž musel vrátit domů, ale cestou se zhroutil na zem. V ten okamžik kolem něj procházel starý bělovlasý muž o holi.
“Proč zde ležíš?” zeptal se ho stařec.
“Mám příšerné bolesti břicha!” odpověděl mladý muž.
“Proč nenavštívíš lékaře?”
“Doktor tu není.”
“Proč si sám nenajdeš medicínu?”
“Kde ji mám hledat?”
“Není tamhle ta bylina vedle Tebe léčivá?”
“Kde?” zeptal se rychle mladý muž.
Stařec ukázal holí na divokou trávu s květy, které měly bílý spodek. “Její kořeny jsou léčivé. Když je vykopeš a třikrát je užiješ, Tvá bolest zmizí, řekl starý muž.
“Opravdu?”
“Vidíš, že už jsem starý muž. Jak bych Ti mohl lhát? Toto je tajný recept, který jsem zdělil po svých předcích.”
Mladý muž tomu moc nevěřil. Ale za chvíli, když už se cítil trochu lépe, si nějaké kořeny vykopal a vzal je domů. Odpoledne se bolest vrátila a zhoršil se i průjem. Mladý můž se rozhodl vyzkoušet staříkovu medicínu. Kořeny trávy omyl a nakrájel na kousky a nechal je usušit. Večer si vzal první dávku. Ráno poté druhou a třetí den ráno už ho žaludek nebolel a plně se zotavil i z průjmu. Mladý může byl moc rád.
Mnoho jeho sousedů později také onemocnělo průjmem, a tak mladý muž šel do divoké přírody za vesnicí a vykopal tam kořeny této divoké trávy. Když měl plný košík, vrátil se do vesnice a upravené kořeny poskytl vesničanům. Všichni se velmi rychle uzdravili.
“Kde jsi se naučil léčit tuto nemoc?” ptali lidé se ho lidé.
Mladý muž jim vyprávěl příběh o staříkovi a přírodní medicíně, kterou mu předepsal.
“Odkud ten muž přišel?” zeptali se.
“Zapomněl jsem se zeptat.”
“Jak se ta léčivá bylina jmenuje?”
“To mi stařec také neřekl.” Mladík litoval, že se stařečka tehdy nezeptal.
O několik dní později se proto vydal tam, kde se se starým mužem setkal, aby mu osobně poděkoval. Když přišel na místo, viděl po celé planině tuto léčivku, jejíž bělovlasé květy se lehce pohupovaly ve větru, a přitom vypadala přesně jako ten starý muž s bílými vlasy!
“Ach, to asi nesmrtelný duch starého muže se mi ukázal, aby mi předal svůj recept. Nesmíme dopustit, aby se na jeho odkaz zapomnělo. Budeme této divoké trávě říkat - Bai Tou Weng - Bělohlavý stařec.”
